A zase ta čtyřka!

O minulém víkendu 5. května se uskutečnila další soutěž A sport mistrovství České republiky ve sprintrally. Tentokrát byl centrem dění Vyškov a přilehlé okolí.

Na soutěž jsem vyrážel opět s předstihem ve čtvrtek, protože bylo potřeba nějak vyřešit naší obtížnou logistickou situaci a přesunout se do Vyškova, pokud možno se vším, co je potřeba. Nejlépe s oběma závodničkami a karavanem. A protože trpíme nedostatkem mechaniků, tak se hodí každá ruka a noha, která je nejlépe držitelem řidičského oprávnění pro podskupinu E. Prostě máte štěstí, že mě máte a že zrovna jedu kolem.

Vyrážím v ideální čas, protože cesta do Asie, pardon, do Brna a dál, trvá velmi dlouho. Cestou se zastavuji v Liberci, u našeho partnera Signal Trans, pro naftu do trénikového vozu a Tomovi Fabie. Poté ještě do Železného Brodu, k panu Kusalovi, pro nové samolepky dalšího nového partnera pneuservis Profiservis Liberec, což je poměrně paradox k následnému dění a problémům, které nás dostihly. Ale o tom později.

Pan Kusala a vlastně všichni zaměstnanci Studia Kusala, ze mě vždy musí mít patřičnou radost, protože jsem přesně ten typ zákazníka, který si ve středu vzpomene, že něco potřebuje vyrobit a to nejlépe ještě ten den a úplně ideálně ihned, na počkání a ještě dříve. Ale jsou to kluci a holky šikovný a pokaždé se s tím nějak poperou. Možná už si zvykli, těžko říct. Ale mám to a můžu se vydat na nekonečnou cestu do Brna.

 

Najíždím u Turnova a volím jistější trasu přes Hradec, Litomyšl, Svitavy a Brno, s mezizastávkou Kunštát (hlavní vývojové centrum A – Motor Teamu) a Touboř, jediný opravdový konec světa a centrální skla všeho potřebného i nepotřebného, co má svou závodní éru již za sebou. Teď se divím, že jsme si vůbec vzpomněl na jméno toho území, kde se to všechno skladuje, protože se to nedá nazvat ani regulérní obcí. Dokonce věřím, že ani Google tam nezná cestu a to je tam pouze jedna jediná. Sice delší, ale o to horší. Prostě jak nedobytná tvrz v Terezíně.

Jenže pro tentokrát mi mou cestou znepříjemnili silničáři. Taky kdo jiný. Každý, alespoň trochu rozumný člověk, by za tak krásného počasí, které ten den panoval, by byl na dece a chytal bronz. Ale oni ne, oni se rozhodli, že budou frézovat silnici před Litomyšlí a pro jistou i za ní. Takže se mi cesta poněkud protáhla a z plánovaných tří hodin se stalo pět.

Takže do vývojového centra A- Motor dorážím s několika hodinovým zpožděním. Ale zase jsem se nemusel podílet na nakládání potřebného materiálů do Jumpera 😀

To mě fakt nebaví, protože nikdy nevím, co chtějí vzít a když už mi to řeknou, tak nevím kde to je.

Po krátké anabázi a vysvětlování toho, proč jsem přijel tak pozdě, zapřaháme podval (teda kluci zapřahují – já jsem jen řidič) s Fábií a my s Milánkem, vedeni Romanem, táhnoucím karavan (bohužel) vyrážíme směr Vyškov. Hned po několika málo kilometrech, přesně po 3 km, slovy tři, zastavujeme a čekáme na Toma, protože vedoucí výpravy si zapomněl noty ve druhém voze – celebrita. Furt aby člověk myslel za něj, za kluka jednoho plešatýho, ušatýho.

No nic, po rauchen pauze pokračujeme, kolona se rozděluje a zase spojuje. Já si pomalu zvykám na Jumpera a podval s Fabií. Roman naopak zapomíná, že táhne karavan, takže jsme jak na gumičce a pomalu se s Milánkem začínáme orientovat podle zapadajícího slunce, protože Roman našel další dokonalou zkratku a opět se řídí heslem „Sice delší, o to horší cesta“.

Přijíždíme do Vyškova a Roman nám volá kde jsme. My s Milánkem ztraceni ve Vyškově, protože slunce už skoro zapadlo a já ztratil z dohledu náš karavan. Po telefonické konzultaci nacházíme čekajícího Romana. Mezitím druhá polovina týmu v klidu prochází administrativní přejímkou, přebírá všechny potřebné dokumenty k soutěži, hledá přechodné místo k přenocování karavanu, podvalu a závodniček. Po příjezdu k místu, samozřejmě vedoucí zájezdu vytyčený plac míjí a tak se otáčíme opodál, na Pražáky, v křižovatce. Nevím proč se v ten moment vybavil cirkus, ale mám za to, že i oni vždy vědí kam přesně jedou.

Letmým pohledem na hodinky zjišťuji, že dnes už administrativní přejímku nestíhám a tak měním plán a hledám nejbližší pizzerii. Roman mezitím jede pro Kita do Brna a my s Tomem čekáme ve Vyškově na náměstí na pizzu. Byla dobrá.  

Po příjezdu Romana s Kitem se vydáváme na ubytování. To kupodivu nacházíme na první dobrou. A pro tento den už dobrou noc.

          Páteční ráno ve znamení brzkého vstávání dávám relativně dobře. Musím na tu administrativní přejímku, potom nás čekají seznamovací jízdy, přesunutí našeho cirkusu A – Motor do servisní zóny na Vyškovském letišti. Jako největší borci celé seznamovací jízdy dáváme na dva průjezdy, ale jsme spokojeni. Zařizujeme ONI, technickou přejímku dáváme s prstem v nose. Na Kitu se ještě ladí geometrie, protože od Kopné na to prý ještě nebyl čas, protože Roman ladil Tomovi Fabiu a musí do práce – logicky. Já si upravuji a dobarvuji rozpis. Na večer vezu Roman a Marký na ubytování a mě ještě čeká cesta do Brna na nádraží a zpět do Vyškova. Potom se konečně i já dostávám do postele. Co na tom, že je skoro půlnoc.

            Sobotní ráno opět ve znamení brzkého vstávání. Tentokrát už to tak dobře a s přehledem nedávám. Pobalit věci, opustit apartmán, přesunout se do servisu, převléknout se do závodních dupaček. Teď mi dochází, proč já to vlastně dělám. Už jsem jak ti silničáři, protože každý normální člověk v sobotu normálně dlouho spí. My ne, protože my nejsme normální.

Následuje startovní rampa, kterou s velkou slávou přejedeme a přesouváme se na první rychlostní zkoušku XXIV. Rally Vyškov 2018. A to ještě před startem vyfasujeme jako ostatní posádky dárek na uvítanou od pořadatele v podobě dvou a půl tisícové pokuty za překročenou rychlost při seznamovacích jízdách. A mě se honí hlavou „Tady si z toho někdo udělal pěkný byznys“. Co se dá dělat.

Už na první vložce, kterou byla Ivanovická brána, zjišťujeme, že to nebude taková sranda, protože ve zhruba polovině prvního měřeného testu slyším, že Roman neumí řadit a ten mi to vzápětí vyvrací informací, že neřadíme, že je asi něco špatně. Co v ten moment můžu říct jiného než, že „tak nějaký kvalt tam máme, ne? Tak jedem!“. Představa, že by mé brzké ranní vstávání přišlo vniveč, protože bychom odstoupili hned na první RZ, to jsem prostě nemohl dopustit. Bohudík to tak nějak řadí. Sice špatně, ale řadí, takže pokračujeme.

Na druhé Račické, už si Roman zvyká na řazení. I když v jednom místě to bylo jen tak tak. Potkáváme havarovaného Libora Horáka, který horlivě signalizuje „Jeď vlevo!“. V dlouhé levé nic nevidíme, tak doufáme. Najednou lek a havarovaný Leon v protisměru. Oba kluci vypadají a tak si zvesela pokračujeme. Cestou potkávám několik zbytků gum po defektu soupeřů startujících před námi. RZ nám vyšla a dojíždíme do stopky, kde potkáváme týmovou jedničku po Kopné Tomáš s Markétou. V ten moment se i dozvídáme, kdo nechal na RZ tolik zbytků gumy. Ano, je to týmová jednička – ukažme si na ně! 😀

A následují pasáž si dobře zapamatujete! Tomáš s Markétou mají štěstí, že mají dvě. Celou dobu Roman Tomovi domlouval, ať si vezme do auta dvě rezervy!

Tomáš s Marký tak udělali a mohli dvojitý defekt vyměnit a ještě včas dorazit do přeskupení.

Nás čekalo přeskupení a servis. První servis v soutěži, 30 minut, dva mechanici, dvě týmová auta pět minut po sobě v servisu. Jedno po dvojitém defektu, druhé špatně řadí. Nevěřil jsem, ale Milánek s Mírou to všechno zvládají a auta odjíždí ze servisu na čas i s dotankovaným palivem. Sice řazení nic moc, alespoň víme kde je chyba a snad to vydrží do konce, protože po dvou odjetých testech držíme opět několika minutový náskok před našimi soupeři ve třídě 16.

Je tu druhý průjezd Ivanovou branou. Tenkrát jí projíždíme výrazně lépe, než v prvním průjezdu. Za mostem registruji odstavenou Tomovu Fabii, ale Romanovi nic neříkám. Oba jsou v pořádku a tentokrát my jedeme za čest a pověst celého A – Motor teamu.

V posledním odbočení před cílem, za balíky, si Roman nadiktoval možná ruční, tak mu to tam nesměle a odhodlaně nadhodím. Poslechl, ale ozývají se vibrace a my se domníváme, že jsme tímto výletem udělali zadní pravou gumu. V cíli zjišťujeme, že to není guma, ale máme mírně ohnutou zadní nápravu. Dalo by se říct bohudík. Romanovi oznamuji odstaveného Tomáše s Markétou, zjišťujeme důvod jejich odstoupení a pokračujeme na další rychlostní zkoušku s vynikajícím náskokem na soupeře. „Teď už jen v klidu dojet“ říká Roman. „Už by to chtělo“ odpovídám, ačkoliv tuším, že to nebude tak jednoduché, protože jsem oba závodníci 😀

Přijíždíme na start Račické, zapínám kameru, odpočítávám vteřiny do startu. Roman losuje nějaký kvalt, na který se rozjedeme. Vyrážíme!

Jedeme pěkně v tempu, podřazujeme jen do dvojky, aby se převodovka nehádala. Takže i retardéry dáváme v nepřirozené rychlosti, ale jedeme. Oba víme, že nám Račická sedí a máme ji krásně napsanou. Projíždíme první statek. Pravá dva, padesát, levá pět branou 80, pravá dva dlouhá – bacha obrubníky a rána.  Najíždíme na Račický skok, míjíme náves a v dlouhé levé čtyři pochodujeme ven ze zatáčky, za doprovodu sprostých několika sprostých slov a oznámení, že máme defekt. Já chci měnit, Roman chce pokračovat. Ano, udělali jsem defekt na stejném místě jako v předchozím průjezdu Tom s Marký. Dojíždíme na zámek, kde vyděsíme odstavenou posádku, která na tom byla stejně jako my, skoro zboříme odstavené vozy pořadatelů. Modlíme se, ať je to jen jedno kolo.

A teď, proč jste si měli pamatovat tu pasáž výše. Ano, máme dvojitý defekt a ano máme jen jednu rezervu v kufru, což pro nás znamená předčasný konec v soutěži. Blbci, blbci, blbci! Nic jiného mě v ten moment nenapadá.

A časem si uvědomuji, že opět končíme na RZ 4, opět na nejvyšším bodě celé soutěže, opět se závadou na mé straně a opět s luxusním náskokem na soupeře. Podobně jako na předchozí soutěži na Kopné. Náhoda? Nemyslím si! Průběh jako přes kopírák.

No nic, zavoláme klukům do servisu, ať nám přivezou ještě jedno kolo a jdeme se koukat na zbytek soutěžních vozidel. Bohudík, tenkrát to čekaní není tak dlouhé a poměrně blízko civilizace. Takže jistý pokrok by tu byl a to je pozitivní.

Tentokrát nás to odstoupení mrzí snad ještě více než na Kopné. Byla to naše chyba. Osudný kanál jsme neměli napsaný a druhou rezervu do kufru si také ani jeden z nás nevzpomněl. Ale, das ist motorsport!

Chceme se tímto omluvit všem fanouškům, kteří nám fandí u tratí rychlostních zkoušek. Dále všem partnerům a sponzorům, kteří nás podporují. Společnosti Drogerex, Bio Bione, Signal Trans s.r.o., Výšivky Brno a pneuservis Profiservis Liberec.

Mě osobně teď měla čekat nekonečně dlouhá přestávka až do červencové Invelt rally Pačejov, ale připravili jsme pro všechny naše fanoušky a partnery překvapení v podobě startu na červnové Radouňské rally. Na této soutěži si s Markétou prohodíme svá místa. Takže já se svezu s Tomem ve Fábii a Markéta si po dlouhé době užije jízdu s Romanem v Kitu. Takže se na Vás všechny těšíme 22.-23.6. v Radouni.