0-1-1: Od testu k havárii

Tak nějak by se s pomocí osobního hodnocení bojovníků bojových sportů dala popsat aktuální situace po dvou soutěžích u brněnského A – Motor rally teamu.

Žádná výhra, jedna porážka a jedno technické KO.

První, dejme tomu soutěží nebo spíš testem, na kterou jsme se vydali byla jubilejní 10. Subaru BRZ TRZ Žiželice 2019. Vše probíhalo podle plánu. Přesněji podle Romanova plánu. Já z Liberce nabírám v Jablonci kamaráda Dana a vyrážíme směr Brno, abychom tam vyzvedli dodávku a podval s Fabií. Cesta do Brna, jako vždy plyne jako voda v přehradě, takže vlastně vůbec. Krásné 4 hodiny, slovy čtyři ukrutně dlouhé a nervy drásající hodiny, cesty v tom ideálním pátečním provozu, kdy se celé Česko přesouvá na nedoceněnou Moravu za kulturou, prima zážitky a podobně. Beztak tam hraje hlavní roli jen víno, protože tam prostě chutná jinak. A jako vždy přes Hradec a Svitavy, aby to nebyla zase tak velká nuda.

Přijíždíme do Brna. Ještě přeložíme Fabii, doléváme naftu, přebíráme klíčky od Ducata, s těžkým srdcem odevzdáváme klíčky od „Voctan“ a jedeme zpět, směr Žiželice. Hned ze začátku se vyskytuje problém s mou navigací a zastavujeme půlku Brna, protože se musíme otočit v křižovatce. A taky se musíme vymotat na dálnici. Nejsme ale žádná béčka, a tak si cestu nacházíme velmi rychle a už si to drncáme po D1 směr Jihlava. Nezastavujeme, máme zpoždění! Vystoupíte si až v Žiželicích!

V podvečer, možná už večer přijíždíme na ubytování do Opolan. Bez problému a s velkou radostí uleháme do připravených postelí.

Sobotní ráno nám nedá spát, a tak mezi prvními přijíždíme do místa konaní soutěže. Já v režimu příprav na Valašku hned v úvodu odzbrojuji prvního pořadatele, kterému na otázku „Jaké máte startovní číslo?“ odhodlaně oznamuji, že 74. Chvilku na nás kouká, chvilku na startovku, potom zase na nás a opět na startovku. „Jste si jistí? Protože tolik aut tady vůbec nemáme“. Teď koukám já na něj, startovku nemám, takže na něj stále koukám, číslo si nepamatuji, tak se při pozorování jeho startovky v ruce marně snažím vybavit si naše startovní číslo. Poté dostává geniální nápad, zeptat se na jméno posádky. Kdybych ani tohle nevěděl, jistě by nás poslal domů. Ale to jsem věděl a tím se mi vrátila i veškerá hrdost. Jsme v servisu, na svém místě. Skládáme Fabii, jdeme odpojit podval.

Mezitím přijíždí Velkomoravská delegace, ve složení Plešatej, Kulhavej a náš Milánek ve Voctanovi.Hned se naši inženýři začínají věnovat přípravě Fóbie, po zimním spánku. My s Roman uděláme administrativní a technickou přejímku. Už se blíží čas seznamovacích jízd a psaní rozpisu. A to stylově, rovnou v závodničce, což není úplně ideální, protože i v naftové Fabii slyšíte každé druhé slovo.

A už je to tady! Máme tu start do prvního měřeného úseku a my zjišťujeme, že to není Kit, ale Fabie v naftě, a tak musíme řadit tam, kde má Kit Car volnoběžné otáčky. O kousek dál dostáváme informaci, že nové brzdy ještě tak úplně nespolupracují, jak bychom čekali. To se ještě několikrát opakuje, tak retardér projíždíme profesionálně z druhé strany po poli.

Průběžně se Roman seznamuje s Fabií a chytá ji do ruky. Pomaličku hledáme hranu, až do momentu, kdy si i pneumatiky Hankook říkají „Co po nás vlastně chce?!“ a my se staženými zadnicemi docházíme k názoru, že by v tomto směru mohlo stačit a odjíždíme do servisu na kus řeči s ostatními.

Po otočení stran už tak nějak tušíme, co nás vlastně čeká. Jediné, co ještě netušíme je, že nám pomalu, ale jistě odchází jedna z důležitých součástek v převodovce. Ještě jeden průjezd a půjdeme si odpočinout, hlásá Roman odhodlaně. Ale netrvalo dlouho a kousek po startu nám zůstává jen čtvrtý rychlostní stupeň. Praskla vidlička v převodovce a my na „čtyřkách“ dojíždíme do cíle a servisu. Zlatá nafta, ještě že tak tlačí a jede i na čtyřku. Hodíme poslední řeč. Hodnotíme test jako úspěšný a každý se vydáváme svou cestou k domovu. Protože za týden tu máme Valašku, první letošní opravdovou soutěž MČR.

Je středa a já se opět vydávám směr Valašské Meziříčí. Plný odhodlání, jak si udělám administrativní přejímku a pojedeme trénovat. Je 15:00 a „Adminu“ jsem samozřejmě neudělal, protože jsem neměl reálně Romanovi doklady a fotokopie mi byla k ničemu. Roman mezitím doma lepí design a oznamuje mi, že přijede později. Později, jako že pozdě, asi ve 23:00. Co s volným časem?! Odstavuji Voctana v Kopřivnici u Penny a sleduji projíždějící vlaky, jednou za hodinu. Pod dohledem Městské policie, která zřejmě nabila podezření, že plánuji vyloupit Penny market, se pomalu stávají nepříjemnou společností, protože jejich pohledy hovoří jasně. Je něco kolem jedenácté večer a ředitel přijíždí i karavanem a já už se vidím v posteli. Ulehám rychleji než rychle. Ve 3 ráno se Romanovi marně snažím vysvětlit, že to není budík v telefonu, ale několik metrů vzdálený železniční přejezd a pokračuji ve spánku.

Ráno se přesouváme ve „cvičce“ do Valmezu, kde provádíme administrativní přejímku a dostáváme informaci, že už v tak nabitém programu jsem vybráni jako jedni z mála, kteří v pátek před startem musíme na kurz první pomoci. V rámci časové tísně volíme jen dva průjezdy každou RZ při seznamovacích jízdách. Projedeme krásnou RZ Bystřička a usedáme k obědu v nedaleké restauraci. Potom jedeme napsat ostatní RZ a stěhujeme náš cirkus do servisní zóny v areálu Kopřivnické Tatry.

Přijíždí i zbytek týmu se závodní Fabií v nových bojových barvách. Potom ještě napsat městskou RZ za zaváděcím vozem a dobrou noc.

V pátek ráno projíždíme ještě jednou RZ Lešná, poté Juřinku. Jedeme zpět do Kopřivnice, bereme Voctana s Fabií a jedeme na technickou přejímku zpátky do Valmezu. Procházíme technickou, Tomáš jede s Fábií do Kopřivnice a my se vydáváme zařizovat ubytování ve Valmezu. Po sprše vyrážíme do centra Valašského Meziříčí na Městský Úřad, kde se má konat povinné školení první pomoci. Na to, že máme cca 2 hodiny do startu na náměstí, tak čekáme, až vůbec někdo zjistí, v jaké místnosti se školení bude konat a kde se nachází školitelé. Po absolvovaném školení nás čeká 30 kilometrový přesun do Kopřivnice, kde se rychle oblékáme a ve Fabii jedeme opět do Valmezu na náměstí, na slavnostní start. Ano, na to náměstí, kde je Městský úřad, kde probíhalo školení první pomoci. Kdybychom to věděli, ani jsme nemuseli tak chvátat, protože trochu se to zadrhlo. V ten moment si uvědomíte, že jste hodně vzadu a možná by bylo pro pořadatele lepší, kdybyste hned za startovní rampu odstoupili. No nic, tak čekáme. Popovídáme si s ostatními a bude to celkem fajnový předzávodní podvečer. Jenže to nebylo všechno čekání. Až 3 hodiny po rampě startujeme do RZ Městská Valmez, ale že by se nám chtělo jet opět 30 km do Kopřivnice a zase zpátky, to opravdu ne. A tak jako většina posádek volíme variantu nejbližší čerpací stanice na pětikilometrovém přejezdu a opět si povídáme s našimi soupeři.

Tma už padla a náš čas se blíží. Jen to chce dostat auto do provozní teploty, a tak objíždíme přilehlé vedlejší komunikace. Přijíždíme před startovní prostor a ladíme poslední detaily. Stavíme se na start skoro 4 kilometrové okruhové zkoušky. Pro nás prakticky krok do neznáma s Fabií. Okruh nám celkem šel, ale výjezd z kolotoče do cíle už tak skvělý nebyl a už vidíme první chybky v rozpisu. Ano, stále se máme co učit!

No nic, s průměrným čase se vracíme do Kopřivnice a odevzdáváme naše sportovní náčiní do uzavřeného parkoviště. Zítra je taky den!

 

V sobotu se probouzíme do krásného slunečného dne. Po opuštění ubytování ve Valmezu, hned ráno dýchám místním příslušníkům do Drageru. Hodnota nula. Navštěvujeme místní Kaufland a jedeme do Kopřivnice. Už ten 30ti kilometrový úsek znám nazpaměť.

Již oblečení běžíme pro Fabii do ÚP a přesouváme ji na naše servisní stání na takovou běžnou kontrolu a pro nové gumy.

Je 10:10 a plní odhodlání a s úsměvem na rtech míříme na první opravou rychlostní zkoušku a s očekáváním parádního sportu. Zhruba kilometr po startu první sobotní RZ Fulnek nám ovšem úsměv zmizí. Řídicí jednotka padá do nouzového režimu a něco je špatně. Jedeme jako, že nejedeme a před námi je ještě cca 12 km do cíle. Pouštíme a slušně uhýbáme posádkám startujícím za námi. I nás opustila i demotivace, kterou to také nebavilo. Za cílem hledáme chybu a nic. Po opětovném nastartování motor běží jak má. No nic, jedeme na další RZ. Roman přichází s variantou restartováním jednotky za jízdy, co se v průběhu druhé rychlostní zkoušky ukazuje jako cesta. Sice ne ideální, ale občas to i jede. Samozřejmě narůstajícím negativní náladou přicházejí i mé chyby. Procházíme si několika křížovkami, několika restarty, a to poslední vysazení řídící jednotky zhruba 200 m před cílem už ignoruji a nabádám Roman k vykašlání se na zhasínání motoru a jeho opětovného startování.

Hledáme jinou variantu – zkusíme to přes hlavní vypínač a RZ4 projedeme.

Neprojeli jsme. Ačkoliv jsme se kousli a rozhodli to zkusit, i přes předchozí nezdary, prostě nám není přáno. Po startu paráda, máme pěkné tempo, auto jede, fakt paráda. Mě sedí rozpis a zase mne to začíná bavit.

Lesem jsme projeli vcelku profesorsky. Přichází stoupání k levé kose přes hranu a už na příjezdu pozorujeme pohybující se diváky na trati. Vyskakujeme přes hranu na hlavní, proháníme přítomnou pořadatelku. Všechno dopadlo tak nějak v pohodě. Nic jsme naštěstí netrefili, ani přilehlé obrubníky. Jedeme dál, 120 pravá jedna – 120 pravá tři – 180…. zásek… levá 3 přes horizont 4….! A už se nese sluchátky Romanovo „Pyčo!“. Přehnali jsem příjezd do zatáčky a Fabie si to nasměrovala na protější příkop. Roman dává kontra, ale zadní kola si lízají trávy a společně se zbytky zimního posypu nás posílají do smyku. Možná tomu pomohl i olej, který jsme předtím sežrali v levé kose, kde se převrátila před námi startující posádka. Proto tam byl takový pohyb diváků a pořadatelů. Ve smyku nastalo to neskutečné dlouhé čekání na ránu. Vidíte, kam míříte, víte, kam míříte a doufáte, že se to ještě zastaví. Je to až nepochopitelně dlouhá doba. Samozřejmě, oba tušíme, že to bude ten strom a já jsem mu nejblíž. V ten moment vás, ale ani nenapadne, co přesně asi bude následovat. Prostě jen čekáte. Přichází rána, poklepání hlavou a helmou o bezpečnostní rám! Žiješ?! No nevím! Teď si uvědomuji, že příhodnější a vtipnější bylo použít „Ne vole, jsem mrtvej!“, ale ten humor jaksi zrovna chybí. Otřesený, v šoku, pomačkaný, s nateklou dlaní, vyzdoben pár koňary a modřinami vylézám přes řidiče. Na mojí straně vidím statný dub. Zatím v relativní pohodě se vracím vypnout kameru. Sundávám helmu a lehám na zem. Z dálky slyším majáky a ani mi nedochází, že vlastně jedou pro mne. Pár momentů si pamatuji a potom jen strop sanitky a zvuk motorové pily. Trochu se už dávám do kupy, možná z obavy, že ta motorová pila si jde pro mne. Překládka v Kojetíně na náměstí do RZS a hurá na výlet. Až v nemocnici se ptám, kde to vlastně jsem. Možná jsem působil trochu zmateně, ale opravdu jsem to nevěděl a potřeboval jsem to vědět. RTG, kontrola lékařem, čekání s límcem na krku a flexilou v paži, opravdu dlouhé čekání. Ošetření, dovázání, vyproštění z límce, opatřen bandáží a fakturou na 90 korun odcházím v kombinéze dveřmi nemocnice v Novém Jičíně.

Mohl bych pokračovat recenzí na nemocnici, ale to už by nikoho asi nezajímalo :).

 

Tak mi dovolte, abych poděkoval všem, kteří se podíleli na přípravě auta. Všem, kteří nám fandili a podporovali nás. Hlavně partnerům, kteří nás podpořili RB Trans spedice s.r.o., Montema, SignalTrans, Drogerex, Profiservis Liberec a Výšivky Brno. A také se patří omluvit Tomášovi a Láďovi za rohlík, se kterým bohužel nemůžou startovat na Kopné.

Děkujeme všem a těšíme se na další závody – tedy, pokud se nerozhodnu s tím na nějakou dobu seknout….